Víte, v partnerských vztazích je nevěrnice mrcha, ale
v tomto případě se nebudu bavit o vztazích. Závislost je tou hnusnou zmijí. A teď nemluvím pouze o drogách, alkoholu,
sexu… Řeč je o pomoci. Co tím myslím? No… když jste na vozíku, tak na téhle
výpomoci jste více či méně prostě závislí. Omluvte moje opakování slov, ale
jinak to prostě nejde. Toto téma ve mně rezonuje, řekněme, od ledna. Když nemám
přizpůsobené prostředí, jsem, mírně řečeno, v háji. Odkázaná na pomoc
jedné nebo více osob. Ostříhání nehtů, doprava do školy, překonání schodů,
dopomoc v bariérové sprše, popřípadě v dostání se do vany. To je jen
zlomek toho s čím já, potřebuji „helpnout“.
Je to na dvě věci. Proto vidím svobodu jako tu, která střídá
„partnery“. Je nestálá, vzácná, lidi si jí dost neváží. Člověk, který není
omezen svým tělem nemusí hledat asistenta, když chce někam jet nebo letět,
nemusí kontrolovat nafouklá kola, píchlé duše. Sakra nemusí ani hledat
bezbariérový byt, dělat si starosti bezbariérovými vlaky a autobusy a nemusí si
kontrolovat platnost ZTP/P (jo, jo, je mi zcela jasné, že si všichni musíme
kontrolovat pasy, občanky a bůh víc, co ještě). Chápete, co tím myslím, ne?
To, co tu píšu, je pouze subjektivní pocit. Samozřejmě, že
jsou vozíčkáři samostatnější a pohybově neomezený jedinec taky potřebuje svojí
„berličku“. Díky bohu jsem na tom dobře, vždy může být hůř a já jsem vděčná za
to, jak to všechno mám. Tohle je ale něco, co mě tíží. Chci někam jít, pardon,
jet a musím si někoho poprosit, aby šel se mnou, nebo si musím zaplatit
asistenci. Omezení, to je to správné slovo.
Ano, není to klasický optimistický a inspirativní příspěvek,
který na Instagramu a na blozích běžně nacházíme. Jsou to pocity klasický holky,
která se snaží hledat v sobě to nejlepší a často při tom sklouzne dolů a
pořád znovu. Nepochopitelná věta? Představte si srdeční frekvenci – pohybuje se
nahoru a dolů. Když se zastaví, vyprchá z nás život. A tak je to se vším.
Nebudu si hrát na bombovou holku, která se jenom směje a je silná v každé
situaci, když to tak není. Takový není nikdo. Ale každý se snaží bojovat a nevzdávat
to. Takže… jdeme na to?
Jo a mimochodem. Zatraceně si važte svobody pohybu, celkové
svobody. Nebuďte na nikom závislí.
Adios amigos
Terka
Máš naprostou pravdu. Ne každý si váží svobody pohybu kterou má a znám dokonce i lidi kteří ´´závidí,, těm co jsou na vozíku.... není k tomu co k závidění. A hodnota asistence? ta mi přijde také vysoká chápeš. byť někteří mají příspěvek na péči bohužel ale ten sám o sobě nevystačí na celou asistenci a proto jsou někteří závislý na rodině/rodičích a rodiče toho někdy zneužívají a vydírají díky tomu své děti.
OdpovědětVymazatDržím palce a přeji pevné nervy ;) a doufám že se situace pro lidi na vozíčku do budoucna zde v ČR zlepší. ;)